V pondělí ve škole jsme měli hodinu češtiny. Probírali jsme interpretaci. Učitelka se nás ptá: "Chápete to?" A my jsme všichni odpověděli: "Ano." Ale v duchu jsme si všichni pomysleli: "Né, vůbec, protože čeština je nudná." Někdy kroutíme hlavami a když si toho učitelka všimne, tak se ptá: "Co je?" A my radši odpovíme: "Nic".
Zvoní, teda vlastně ne. Probouzím se z hlubokého spánku fyziky a přesouvám se do učebny 207. Sedám si. Postupně si lehám. "Nespěte!" ozývá se zepředu. Všichni unaveně přikyvují, jen zprava se sem tam ozvou slova odporu: "To zvládnu z hlavy." V tom zvonek. Nebo vlastně ne. "Hodinu ukončuju já!"
Tma, ticho, na chodbách nikdo. Zdi plné demence a křiku. Po půlnoci se z cel ozýval pláč, smích, bolest a strach. To dementi tady křičí: "Řekl jeden z opatrovníků, aby se návštěvníci nebáli a neutekli. Ťuk, ťuk. Někdo klepe na dveře, vykřikl jeden z dementů. Nikdo ale neklepal, to jen v jeho hlavně někdo nebo něco klepe. Slyšel klepání,...
