Poprvé, když jsem tě uviděl, bylo to jako božský dar a touha v srdcích vzkvétala, jako by jasná hvězda z nebe slétla a zapálila v nás ten žár! Bylo to krásné, zlato moje ... když trávili jsme spolu čas. Po každé téchvíli se rodí něco v nás.
Ráno projíždím sociální sítě. Přijde mi žádost o přátelství od sympatického mladíka. Začali jsme si psát a domluvili jsme se, že zajdeme ven. Čekám na zastávce, kde jsme měli sraz. Přišel o 3 minuty později. Obejmul mě a mně se rozbušilo srdce. Cítila jsem v tom něco víc, než jen přátelství.
Dotkl ses mě a nepotřeboval si k tomu dotek, nejsi má první láska, možná ani poslední. Nejblíž ze všech organismů na planetě, ještě dřív, než si mě políbil. Dokážeš mě uhasit jako požár a proměnit v řeku. Ptáš se, proč si tě nosím v sobě? Ptej se svých buněk, mají lepší informace.
